Před třiceti čtyřmi lety jsem byl malý osmiletý kluk, který si žil celkem bezstarostně v malé vesnici mezi Novou Říší a Telčí. Vnímal jsem samozřejmě vzdáleně, o čem se tehdy doma mluvilo, že máme nového prezidenta, že ve vládě jsou noví lidé, že snad bude lépe žít. Nevěděl jsem sice jak, ale svému dědečkovi, který byl vlastně jediný dospělý chlap v chalupě, jsem bezmezně věřil. Jednoho rána o prázdninách mne brzy ráno budila babička s pláčem, že je válka. Strašně jsem se lekl. Válku jsem přece znal z televize. Běžel jsem pustit televizi, nevím proč, ráno přece nevysílala. Nevím, kolik bylo tehdy hodin, ale vysílala. Viděl jsem tanky a vojáky. Obsazují nás Rusové. Ale proč, to jsem samozřejmě nechápal.

S odstupem let mne napadá určitý příměr. Takzvané spojenecké armády přišly také jako velká voda, která bere vše. Ony budou diktovat, co bude. Zahynuli lidé, mnozí přišli o domovy, pro většinu z občanů této země to bylo strašné ráno. Ale lidé většinou nezvažovali, jak postavit nový dům. Nehledali v sobě energii, vůli a později, když už pochopili, že velká voda se změnila ve stojatou, ani politickou podporu pro nový život. Tisíce lidí začaly hledat nový domov jinde. Nový domov hledali lidé mimo svoji vlast, přišli o všechno co měli, o všechno, na co a na koho byli po léta zvyklí. Začínali znovu jinde. A ostatní, postupně plni malomyslnosti, přežili ve vysoké vodě.

Spojenecké armády přišly také jako velká voda, která brala nejen domovy, ale také naději. Řekl bych, že tehdejší potopa byla ve svých důsledcích pro nás všechny horší. Věřím, že taková potopa jako tehdy se už nemůže opakovat. A ačkoliv tato letošní potopa je pro nás všechny v této chvíli strašlivá, máme vizi, máme naději, že společně dokážeme jít dál, a že nemusíme léta přežívat ve vysoké stojaté vodě.